Na první pohled vypadají jako nenápadné zelené ostrůvky uprostřed městské zástavby. Mezi panelovými domy nebo podél rušných ulic se objevují malé oplocené pozemky, kde lidé s motykou a konví v ruce společně sází rajčata, bylinky nebo květiny. Komunitní zahrady, které ještě před několika lety patřily spíš do kategorie okrajových projektů, dnes zažívají v Česku prudký nárůst popularity. A co je podstatné — města je už nepovažují za výstřelek několika nadšenců, ale za skutečný nástroj, jak oživit veřejný prostor, posílit komunitu a zlepšit životní prostředí.
🌿 Z trendu nadšenců do městské strategie
Komunitní zahrady se v Česku začaly objevovat výrazněji kolem roku 2010. Tehdy šlo spíš o spontánní iniciativy skupin přátel, kteří si pronajali nebo neformálně obsadili nevyužívaný pozemek a proměnili jej v malou zahradu. Dnes je situace úplně jiná: do hry vstupují samotná města. Magistráty i radnice vytvářejí oficiální programy podpory komunitního zahradničení, poskytují pozemky, drobné dotace a právní rámec, díky kterému je zakládání těchto zahrad mnohem jednodušší.
„Ještě před pěti lety jsme bojovali s úředními překážkami a hledali místa, kde bychom mohli sázet. Dnes nám město nabídlo pozemek a pomáhá i s vodovodní přípojkou,“ říká Markéta Švejdová, členka spolku, který provozuje komunitní zahradu v Plzni. „Zahrada už není jen místo na pěstování zeleniny. Je to prostor, kde se lidé setkávají, sdílejí zkušenosti a vytvářejí vztahy.“
🌻 Praha jako průkopník, další města následují
V Česku sehrála průkopnickou roli Praha, kde vznikly první organizované projekty komunitních zahrad na pozemcích města. Dnes jich funguje v metropoli několik desítek — od malých zahrádek mezi činžáky až po větší komunitní farmy. Praha zavedla program, který umožňuje spolkům žádat o pronájem městských pozemků za symbolické částky.
Postupně se přidala i Brno, Plzeň, Ostrava a další města. Podpora se neomezuje jen na pronájmy. Radnice často pomáhají i s vodou, přístupem k elektřině, drobnými granty na nákup nářadí a sazenic nebo s administrativou.
„Zahrady přinášejí konkrétní přínosy — zlepšují mikroklima, zadržují vodu a vytvářejí komunitní prostor. Pro města je to levný a přitom účinný způsob, jak proměnit nevyužívané plochy,“ vysvětluje urbanista Martin Kratochvíl, který spolupracuje na městských projektech zeleně v Brně.
🌱 Kdo jsou dnešní komunitní zahradníci
Představa, že komunitní zahrady jsou doménou ekologických aktivistů nebo důchodců, už dávno neplatí. Zahradníky jsou mladé rodiny s dětmi, lidé pracující v kancelářích, studenti i senioři. Většina z nich má společné jedno: žijí ve městech, nemají vlastní zahradu, ale chtějí mít kontakt s půdou, přírodou a sousedy.
Typická komunitní zahrada má několik desítek členů. Každý má svůj záhonek, o který se stará, a zároveň se podílí na údržbě společných prostor — kompostu, bylinkové spirály, laviček, pergoly nebo sdíleného závlahového systému. Pravidelně se pořádají společné brigády, sousedské slavnosti nebo workshopy.
„Zahrada je takový malý svět uprostřed města. Pěstujeme tu bylinky, saláty, ale hlavně dobré vztahy,“ říká s úsměvem Jana, která se zapojila do komunitní zahrady v Ostravě. „Když tu člověk po práci zalévá, zpomalí a vydechne.“
🐝 Ekologický i sociální přínos
Z komunitních zahrad se stává reálný nástroj pro adaptaci měst na klimatické změny. Zeleň pomáhá ochlazovat přehřáté městské prostředí, zadržuje vodu po deštích a podporuje biodiverzitu. V mnoha zahradách se cíleně vysazují květy přitažlivé pro opylovače — včely, čmeláky i motýly.
Ale přínos není jen ekologický. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří tráví čas v komunitních zahradách, mají lepší vztahy se sousedy, nižší míru stresu a větší pocit sounáležitosti. „Zahrada funguje jako přirozené místo setkávání. Lidé, kteří by se jinak na chodbě domu sotva pozdravili, tady spolu pečou koláče a plánují výsadbu dýní,“ dodává Kratochvíl.
🏡 Když město spolupracuje s komunitou
Úspěch komunitních zahrad stojí často na kombinaci aktivních občanů a vstřícné samosprávy. Zahrada může vzniknout relativně rychle, pokud má spolek jasný plán a město vhodný pozemek. Prvním krokem bývá založení spolku nebo neformální skupiny, která o prostor požádá. Následuje dohoda o nájmu a úprava pozemku — vyčištění, rozdělení záhonů, přivedení vody.
„Když jsme začínali, byla to zarostlá proluka mezi domy. Dnes tu máme bylinkovou zahradu, kompost, hmyzí hotel a malý altán,“ popisuje Eva, koordinátorka projektu v Brně. „Město nám pomohlo s vodovodní přípojkou a částečně i s náklady na oplocení. Zbytek jsme zvládli dobrovolnicky.“
🧒 Zahrady jako místo vzdělávání
Mnoho komunitních zahrad spolupracuje se školami a školkami. Děti tak mají možnost prakticky poznávat, odkud pochází jídlo, jak funguje koloběh vody nebo proč jsou opylovači důležití. Učitelé oceňují, že zahrada je přirozená učebna pod širým nebem — děti tam nejen sází, ale také pozorují přírodu, hrají si a učí se spolupracovat.
V některých městech vznikají mezigenerační projekty, kde se senioři dělí o své zkušenosti s mladší generací. Tyto programy posilují vztahy mezi lidmi, kteří by se jinak míjeli, a přinášejí oběma stranám nové zážitky i smysl.
🪴 Kde komunitní zahrady vznikají nejčastěji
-
Na prolukách mezi domy – malé pozemky, které město nemá využité.
-
U škol a školek – zahrada jako vzdělávací a komunitní prostor.
-
Na střechách a terasách – zejména v Praze začínají vznikat i „střešní farmy“.
-
V parcích a podél cyklostezek – formou menších záhonů přístupných veřejnosti.
-
Na brownfieldech – přechodné využití zanedbaných ploch.
🚿 Výzvy, které zahrady přinášejí
Ačkoli zájem roste, není všechno bez problémů. Komunitní zahrady často čelí nejistotě ohledně délky nájmu, omezeným financím nebo vandalismu. Některé spolky musí své pozemky po několika letech opustit, pokud město změní plány s danou lokalitou.
Dalším častým tématem je přístup k vodě. Zalévání v horkých létech bývá náročné a náklady rostou. Mnoho zahrad proto instaluje sudy na dešťovou vodu nebo malé retenční systémy, které pomáhají snížit spotřebu.
